Na začátku tohoto příběhu jsem byl já, na jeho konci jsem já – alkoholik. Je mi 32 let a závislost na alkoholu mi poprvé oficiálně diagnostikovali již v roce 2007.
Dodnes si pamatuji, jak mne otec poprvé přivezl do Psychiatrické nemocnice v Opavě. Pamatuji si na nekonečnou cestu autem z našeho města, kdy mi bylo neuvěřitelně zle a já už si jen přál, abychom konečně byli na místě. Nevěděl jsem, co všechno mě čeká, nevěděl jsem, že jednou prožiji daleko horší absťáky, nevěděl jsem vůbec nic. Jenom to, že už nedokážu bez alkoholu prožít ani hodinu. V té době jsem spal s placačkou pod polštářem nebo vínem schovaným pod postelí, abych se mohl kdykoliv napít až mi bude zle, budu se třást, potit se a mít neustálý pocit, že se mi chce zvracet. Pamatuji si, to ještě bylo před tím než mne rodiče poslali na léčení, jak odjeli na svou vysněnou první cestu do Chorvatska a zařídili mi hlídání u nás doma babičkou a dědečkem. Neuhlídali mě, pil jsem dál.
Zásadní otázkou je, proč jsem pil? Mnohokrát se mě na to doma ptali? Proč piješ?A já jsem nenalézal odpověď. Dnes po těch letech jí znám.
Když jsem poprvé ochutnal alkohol, přesněji jsem si dál své první pivo s kamarády, kteří mne přesvědčili, že je to skvělý nápad zajít si najedno pivo, musel jsem jim dám následně zapravdu. Bylo mi skvěle. Bylo mi víc než to, cítil jsem, že mohu vše. Mám dojem, že někde tady vznikla má závislost. Nalezl jsem své štěstí, svůj nový koníček.
Alkohol mne začal bavit. Rozhodně jsem se nestal závislým přes noc, trvalo to řadu let a já jako pilný mraveneček usilovně pracoval a sbližoval se se svou novou kamarádkou, která se mi později stala důvěrnou přítelkyní, milenkou a následně i manželkou, jenž je mi bez nadsázky souzena až dokonce mých dní. Následovala studentská léta na střední i vysoké škole. Léta večírků, domácích párty, posezení s přáteli, hospody, výlety, posedávání po parcích a lavičkách. Sledování filmů nebo i jízda na kole či jakákoliv jiná činnost – takřka vždy a všude, kde jsem byl, byl i alkohol.
Tenkrát jsem o závislosti vůbec nepřemýšlel, proboha proč taky. Vždyť jsem byl mladý a prostě si jen užíval. Všichni kolem mne si užívali. Čeho jsem si tehdy ovšem tehdy nevšiml, že já si užival vždy více než ostatní a smyčka kolem se začala hrozně rychle utahovat a já si toho nevšiml nebo prostě nechtěl všimnout, protože mi tenhle bezva bezstarostný život prostě vyhovoval. Navíc všechny nepříjemné myšlenky nebo starosti se dali tak snadno a rychle utopit v alkoholu.
Když už mi v pití nestačili kamarádi, kteří šli z hospody domů, napadlo mne jednou, že by bylo fajn udělat si pohodu doma sám. Domů jsem si koupil svou první tajnou lahev. Za nedlouho mi začalo vyhovovat trávit čas sám, pít sám a jako společnost mi víc než postačila právě lahev. Kupoval jsem, na co jsem právě měl. Někdy lahev vodky, častokrát laciné a odporné víno v plastu. Svůj ,,stav,, jsem získal a navíc to nebylo drahý, tak co.
Po své první léčbě jsem zhruba dva roky abstinoval. Takřka nikdo nevěděl, že jsem podstoupil léčení. Svým kamarádům jsem řekl, že jsem byl na delší studijní stáži a spolužáci ve škole věděli jen to, že mám nějaký zdravotní problémy.
A pak nadešel den,kdy jsem se vyzkoušel. S jedním kamarádem v jedný pizzerii. Panák vodky. Opravdu jen jeden. Byl skvělý, znovu mnou projelo teplo a ten neuvěřitelný klid. Za pár tejdnů od tohoto okamžiku jsem to rozjel a pár dnů se topil v chlastu, ale protože jsem věděl, že mám před koncem studia na výšce, požadal jsem rodiče o převoz do Opavy, kde jsem zůstal asi tejden, abych to celý zastavil a dali mě tam dohromady.
Pak byl relativně dlouho klid. Našel jsem si zaměstnání, později se přestěhoval do Prahy, kde jsem bydlel společně s Lucií a žil jsem normální život. Čas a pohoda mne utvrdila v tom, že jsem také v pohodě a teď už mne nemůže nic rozhodit. Občas jsme si zašli na dvě decky, občas podnikli nějakou tu párty, občas nějaký pivko s kamarádem. Opravdu se mi dařilo více než rok držet tohle kontrolovaný pití. Chodil jsem pravidelně do práce, plnil jsem si své povinnosti, byl zábavný společník, zodpovědný kolega a nikdo neměl ani potuchu, jaký,,potenciál,, v sobě do budoucna skrývám.
Jak už to tak u mě a u alkoholiků obecně bývá, jsem se přestal hlídat. Začal jsem pít více a dokonce si začal pořizovat alkohol tajně domů. Opět. Zkušenosti z minulosti už jsem měl a věděl jsem jak využít každou možnou chvíli, kdy budu doma sám. Kolik toho vypít, abych stihl včas alespoň relativně vystřízlivět, kde všude chlast schovat. Měl jsem připravenu celou sadu různých skvělých výmluv a omluv i jiných racionálních úvah. Naučil jsem se asi jako každý správný alkoholik lhát za všech okolností a manipulovat lidmi okolo sebe. Alkohol ve mne vybudil neuvěřitelnou kreativitu respektive jsem to pod jeho vlivem takto chápal.
Alkohol mě znovu dostal. Nevím, co mne to tenkrát v alkoholovém rauši napadlo. Ráno už notně nacucaný jsem vstal, zbalil si pár věcí a beze slova dojel metrem na hlavní nádraží a od tud vlakem směr Ostrava. Tam jsem 14 dnů a nocí v luxusních hotelech pil, spal, zvracel, pil a pil. Pak už to můj organismus nevydržel a já požádal o pomoc jednoho kolemjdoucího policistu přímo na ulici. Chtěl jsem se tenkrát vážně upít k smrti, ale nemohl jsem najít tolik potřebnou odvahu ani jako ještě mnohokrát potom. Zmíněná ruka zákona mne dovedla k lékaři, od tamtud jsem putoval na záchytnou stanici a dále s těžkými abstinenčními příznaky, kdy jsem měl dokonce tenkrát vizuální a sluchové halucinace do Psychiatrické nemonice v Opavě – moje třetí hospitalizace. Byl to přelom roku 2014/2015. Lucie mne nechala hledat policií a do Opavy za mnou přijela jen jednou. Stejně jsem to celý probrečel. Rodiče za mnou přijeli asi druhej nebo třetí den hospitalizace, to jsem pořád ležel na JIP, v rukách kapačky. Přivezli mi všechny věci, nerozuměli tomu, co se zase stalo a já jim znovu nemohl dát uspokojivou odpověď. Snad jen tu, že jsem závislej a ta kurva mě opět dostala. Zase a znovu.
Opětovně jsem absolvoval tříměsíční léčbu. Už jsem byl zkušenější a věděl jsem, co všechno mě čeká. Hodiny a hodiny psychoterapie a různých podpůrných programů a činností, řád, disciplína a režim.
Tenhle pobyt byl nicméně horší, psychicky jsem byl fakt na dně. Denně jsem polykal hromadu prášku a psycholog se mne dokonce jednou zeptal jestli neplánuji sebebraždu. Řekl jsem mu, že ne. Myslel jsem na ní ovšem denně. Ničilo mne kolik lidí kolem sebe jsem znovu zklamal, kolik lidí jsem šokoval. Ze dne na den jsem přestal chodit do práce a vydal se do světa pít. Nikomu jsem nezvedal telefony. Jenom jsem pil. Myslel jsem pořád na to, proč jsem právě takový, proč mají mí rodiče takového syna, proč nedovedu žít normálně. Hrozně jsem toužil po všedním životě a všedních problémech. Svírala mne jen úzkost, lítost nad ostatními, všeojímající sebelítost a totální vnitřní prázdnota. Po léčbě jsem se vrátil na pár týdnů domů a byl stále na nemocenské. Můj duševní stav byl pořád stejný. Přemýšle jsem o Bohu, smrti a neustále se bez nadsázky ztrcácel někde v myšlenkách. Nicméně jsem musel odjet do Prahy, abych se domluvil se zaměstnavatelem na dalším postupu. Jak to dopadlo? Ještě než jsem nastoupil do toho pražáka, tak jsem měl u sebe flašku. Když jsem vystoupil v Praze z vlaku, měl jsem už v sobě půl litru vodky a mířil jsem pro další. Týden jsem pobýval v jakém si hotelu s mnoha lahvemi u postele a jenom jsem pil, spal, pil a pil. Bylo mi tak příšerně zle. Měl jsem v sobě ještě spoustu chlastu a už se po mě sápali příšerné abstinenční příznaky. Znovu jsem se chtěl zabít (měl jsem u sebe hromadu prášků, ale jak jsem byl vožralej, tak jsem je někde vytratil), ale stejně jsem nenašel odvahu. Byl únor 2015 a já z posledních sil, kompletně propocený nastoupil do metra. Jel až do Kobylis a odtud busem až do Bohnic. Naprosto nekonečná cesta. Podařilo se mi najít přijímací část. Přijímací lékařce jsem pověděl svou story a ta mě po zjištění hladiny alkoholu v krvi nechal převést nejdříve na vystřízlivění na záchytku na Bulovku. Bylo mi tam příšerně, takže už tam do mě začali rvát léky, a pak mě sanitou převezli zpátky do Bohnic. Zavřeli mě na pokoj pro jednoho a přikurtovali. Delirium jsem nedostal a rovnou napíšu, že jsem jej ani nikdy neměl. Ale tak děsivé sny, co jsem prožil bych nepřál nikomu. Snové delirium. Jako by jste se nacházeli uprostřed hororu, který by vás chtěl navždy pohltit.
V Bohnicích jsem strávil 14 dnů a potom podepsal reverz. Nechtěl jsem tam zůstat. Na chvíli jsem dostal chuť žít. Našel jsem si v Praze novou práci a byl sám. A právě ta samota se mi zarývala pod kůži. Přišel jsem z práce a čekala na mě jenom televize. Hrozně jsem se snažil něco dělat. Myslet na něco jiného, ale podvědomí myslelo jenom na alkohol. Po tolika hrůzách, hospitalizacích, sezeních s psychiaty, psychology a psychoterapeuty, při vědomí, co škody ten chlast v mém životě napáchal, jsem pořád stejně myslel jenom na to, že by bylo fajn, aby mi bylo aspoň chviličku dobře. Tentokrát to přeci zvládnu. Dám si dva, tři panáky a víc už ne. Dlouho jsem odolával a současně se přesvědčoval až přišel zase ten den. Pamatuji si jen, že to byl konec června roku 2015. Několik dní jsem o sobě zase nevěděl. Potom jsem se nějak vzpamatoval a chtěl jsem to rychle napravit. V Praze jsem svého psychiatra neměl, a tak jsem vyrazil tam, kde už jsem to znal – do Bohnic. Slíbil jsem, že zůstanu tři měsíce. Chtěl jsem hlavně, aby mi něco dali. Bylo mi zle a jediné po čem jsem toužil, byl diazepam. V Bohnicích jsem nakonec zůstal asi 10 dní a znovu jsem podespal reverz. Chtěl jsem domů, chtěl jsem už konečně přestat pít. Vždyť je to úplně šílené. Pořád znovu a znovu začínat a znovu a znovu se vracet do léčebny. Jako smyslů zbavený, takřka nesvéprávný.
V práci jsem dal výpověď a vrátil jsem se zpátky k rodičům. Měl jsem pocit, že takhle to bude lepší. Nebudu sám a budu trochu pod dohledem.
Našel jsem si novou práci v Ostravě, ve které jsem strávil téměr 1,5 roku. Postupně mě to tam otrávilo a já se rozhodl odejít. Dnes tohoto trpce lituji.
Ze zaměstnání jsem odešel 16. 12. 2016, chtěl jsem změnu. Peníze jsem měl, zkušenosti taky, tak proč ne. Uspořádali jsme rozlučku. Přišli snad všichni, dostal jsem spoustu dárků. A všude byla spousta alkoholu. Bylo to jako by se přede mnou otevřel poklad. Nešlo to, já se neubránil a napil jsem se. Moji kolegové a kolegyně šli domů, já pokračoval celý týden dál. Z toho týdne si nepamatuji téměř nic, dokonalé okno. Štědrý den a vůbec celé Vánoce jsem prožil na JIP Psychiatrické nemocnice v Opavě. Dopravil jsem se tam sám, další ohavná cesta plná absťáků. Již můj šestý pobyt na psychiatrii. Znovu se mi vlastním a dobrovolným rozhodnutím zhroutil celý svět. Znovu jsem v Opavě absolvoval již třetí tříměsiční pobyt. Z rodiny za mnou nepřijel nikdo. Ani jednou. Z tohoto místa chci proto poděkovat přátelům z předcházející léčby, kteří mne jako jediní navštívili. Moc mi to tenkrát pomohlo.
Návrat domů byl složitý, otec mě přivítal slovy, že se domů vrátilo to hovado. Musel jsem od tamtud pryč. Ale co jsem čekal? Po několika dnech mne přesvědčili, abych se vrátil domů. Snažil jsem se najít práci, byl na několika pohovorech. Jeden vypadal velmi nadějně, avšak nakonec mi oznámili, že se rozhodli pro jistou mladou slečnu. Po této léčbě jsem to nevydržel ani tři měsíce a dostal jsem se do kolotoče pití znovu. Tentokrát jsem pil osmí dní a osm nocí. Jenom jsem chlastal, zvracel, spal a zase chlastal. Sledem okolností a šťastných náhod jsem skončil u kamaráda, který se mi rozhodnul pomoci. Nakonec mi musel zavolat záchranou službu, tak moc mi bylo dobře. Skončil jsem na tři dny na interně kvůli totálnímu rozvratu vnitřního prostředí organismu a následně jsem se dozvěděl, že chybělo už jen velmi málo k úplné zástavě srdce. Z interny jsem putoval na 14 dní do Centra duševních nemocí v Třinci. Má sedmá hospitalizace. Od té doby, kdy mě propustili a kdy píši tyto řádky uplynulo pouhých 10 dní. Nepiji. Navštívil jsem svého psychiatra, dostal léky, které mi pomáhají, přemýšlím o budoucnosti, o jejím smyslu a vím, že jestli se příště napiji, bude to opravdu naposledy.
Je mi 32 let. Jsem 10 let závislý na alkoholu. Za těch 10 let jsem prožil neuvěřitelnou spoustu věcí. I když to podle toho, co jsem napsal nevypadá, většinu jsem strávil v práci a dokonce jsem dostudoval. Za tu dobu jsem měl dvě vážnější zaměstnání a obětoval jsem jim mnoho svého času a sil. Stihl jsem se odstěhovat a zase se vrátit zpět, zažil jsem několik období v zásadě normálního života. A stihl jsem toho mnoho vypít.
Kvůli alkoholu, který jsem si v různých situacích a momentech nedokázal odříct, jsem přišel takřka o vše. O práci, o přátele, které jsem však od sebe odehnal sám. Přestal jsem se s nimi stýkat a mít kontakt prakticky s každým ze své minulosti. Nevím kolik těch lidí ví, kdo vlastně jsem. Já vím, že se všem těm lidem stydím podívat do očí. Nevím, co bych jim řekl. Nic jsem nedotáhl do konce, nemám vlastní rodinu ani děti a karieru jsem utopil v chlastu. Místo na dovolené jezdím po českých a moravských psychiatrickýh zařízeních. Mívám silné stavy úzkosti, lituji sebe a zejména své blízké, kteří k mému obrovskému překvapení ještě stále po tom všem stojí za mnou a věří, že vše se změní a v dobré obrátí. Mými nejbližšími jsou dnes moje máma, táta a sestra. Přátele mám mezi lidmi, kteří mají stejné obtížě jako mám já sám. Jsem za ně nesmírně vděčný. Mám si díky tomu s kým popovídat, svěřit se a oni mi ochotně naslouchají. Děkuji Jardovi, Jaroslavovi a jeho ženě a kamarádovi Honzovi, který mi zachránil život, když mi zavolal záchranku a nekoupil další lahev vodky, když jsem před ním klečel a ponižoval jsem se.
Kéž by tento příběh byl varováním, alespoň pro jednoho člověka. S alkoholem mi bylo dlouho dobře. Vystudoval jsem ekononomiku, ale nedokázal jsem si sám dovodit, že daň se platí úplně ze všeho. Platím každý den, platím tvrdě. Bohužel penězi to doplatit nejde. Tuhle cestu jsem si vybral sám. Pravda nikdo mě nevaroval, zřejmě ani nemohl. Musel jsem si tím zřejmě projít, abych některé věci pochopil. Jiné mi zůstanou skryty asi navždy.
Se závislostí nebojuji, ale učím se s ní žít. Snad se mi to podaří.
Marek
